OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Asi se už budu tak trochu opakovat, ale v současné post-rockové scéně je čím dál těžší narazit na skutečně zajímavou a když už ne nijak originální, tak alespoň žánrově kvalitní nahrávku. Je to stav, který se dal bezpečně předpovědět už před pár lety, tj. v době bouřlivé post-rockové konjunktury, když ještě stále vycházela celá řada zdařilých desek. Toto období hojnosti se už pochopitelně jen sotva kdy vrátí, a tak o to více pak potěší nečekaně se zjevující kvalita, které je pravda už jako šafránu, ale o to silněji se jí daří držet prapor kdysi tak perspektivního a zajímavého hudebního směru.
Zkušení Švédové PG.LOST jsou však na svém loňském albu „In Never Out“ až srdnatě tradiční. Ryze instrumentální skladby delších stopáží, monotónní tempa a všeobjímající melancholická nálada. Prvky zcela typické pro tyto hudební sféry a hlavně prvky, které už jsme v posledních pár letech slyšeli mockrát. Platnost rčení o těch dvou, kteří dělají totéž a přesto to není totéž, však PG.LOST dokazují velmi rychle. Jejich pojetí post-rocku sice vychází z tradičního a ohraného modelu, avšak jeho uvedení do praxe provází příjemný závan svěžího tvůrčího ducha. Ten se projevuje v podobě nepodbízivě vystavěných skladeb plných vkusně servírovaných tklivých nálad a účelného seskupování jednotlivých nástrojů a motivů kolem jednoduchého rytmického jádra. Typické zvonivě znějící poloakustické kytary se střídají s razantnějším zvukem kytar elektrických, aby vzápětí s jemným vybrnkáváním přišlo uvolňující rozjímání.
Nálady některých skladeb můžou vzdáleně (v případě „Still Allright“ i o něco více) připomenout počínání japonských MONO, ovšem Švédové se svojí melancholií nezacházejí až na hranice osudovosti, jak to činí čtveřice ze Země vycházejícího slunce, ale skrze svou hudbu spíše vyjadřují pocity evokující podzimní, deštěm prostoupenou skandinávskou nostalgii. Přitom k jejímu navození nemají vůbec zapotřebí uchylovat se k nevkusnému patosu anebo přehnaně exponovaným hudebním gradacím. Každý moment, každou melodii anebo i každé zabrnkání na city zní v jejich podání naprosto přirozeně, přesvědčivě a bez odéru přeslazeného kýče. Švédové prostě když už nic jiného, tak jednoznačně dokazují, že klasická podoba jejich žánru ještě stále není vyždímaným přežitkem, ale naopak hozenou rukavicí těm, kteří si troufnou překonat nástrahy jeho čím dál tím více nezdolného klišé.
Když vás PG.LOST v páté skladbě v pořadí s názvem „Crystalline“ začnou hypnotizovat monotónním rytmem bicích, jejichž tlukot zpočátku jen skromně osvěžuje bublavý zvuk baskytary, aby se k této skromné společnosti po chvíli připojily atraktivní společnice v podobě podmanivých melodií, je jasné, že tato kapela při tom zcela tradičním a typickém pojetí post-rocku především plně důvěřuje vlastní schopnosti zpracovat již mnohokrát použité materiály v atraktivní výsledný tvar. Post-rock v takto kvalitním provedení má ještě stále co říct a já osobně se rád přidám k těm, kteří pozorně naslouchají.
PG.LOST hrají post-rock v jeho typické podobě a to tak, že velmi dobře.
7,5 / 10
Mattias Bhatt
- kytara
Gustav Almberg
- kytara, klávesy
Kristian Karlsson
- basa
Martin Hjertstedt
- bicí
1. Prahanien
2. Jura
3. Heart Of Hearts
4. Still Allright
5. Crystalline
6. Gomez
Key (2012)
In Never Out (2009)
It's Not Me, It's You! (2008)
Yes I Am (EP) (2007)
Pg.Lost (EP) (2005)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Black Star Foundation
Stopáž: 51:00
Produkce: PG.LOST
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.